EPONYMA A VŽITÉ NÁZVY V LÉKÁRNĚ III.

PharmDr. Tomáš Arndt

Ve třetím pokračování seriálu o farmaceutických eponymech bych rád zmínil některé známější připravované léčivé přípravky, ale také rovněž připomenu některé již dávno zapomenuté...

Hoffmanské kapky

S nimi se ještě stále, i když v menší míře než koncem minulého století, můžeme setkat v lékárnách. Hoffmanské kapky (též hofmanské kapky, hoffmannský líh, Liquor anodynus Hoffmanni, liquor anodynus minerali Hoffmanni či Spiritus aethereus) jsou směsí lihu (ethanolu) a éteru v poměru 3:1. Největší popularity dosáhly v 19. století, v následujícím století již jejich popularita upadala, ale stále ještě i v dnešních dnech je možné přijít do lékárny s receptem na přípravu Spiritus aethereus (lékárna ho ovšem objedná od specializovaných distributorů nebo z firemní laboratoře).

V době největší popularity byly Hoffmanské kapky předepisované k léčbě nachlazení, akutní nevolnosti a při depresích. Své jméno získaly po německém lékaři a chemikovi Friedrichu Hoffmannovi (1660 - 1742). Krátce po založení významné univerzity Halle, byl zde jmenován profesorem medicíny a přírodní filozofie. Se svou Alma mater spojil celý svůj profesní život. Výjimkou byly čtyři roky (1708 - 712), kdy působil v Berlíně ve funkci královského lékaře. Stal se jedním z významných lékařů, který působil na mnoha královských a šlechtických dvorech.

Solutio arsenicalis Fowleri Ph. A. VIII

Roztoky obsahující arsen byly v 19. století jedny z prvních typů léčivých přípravků používaných k léčbě zhoubných nádorů. Právě Fowlerův roztok, který obsahuje 1 % arsenitanu draselného, byl jedním z nich. Nebyl ovšem vytvořen původně k této indikaci. Arsen (dříve byl používán také název arsenik nebo jeho česká varianta otrušík) byl již předtím používán přibližně od poloviny 18. století jako tonikum čili v malých koncentracích k posílení organismu. Díky tomuto univerzálnímu pojetí byl předepisován v pestré škále nemocí, například kožní nemoci, horečka, malárie nebo na různé poruchy trávení. Ještě v učebnici farmakologie (1945) významného lékaře Jiřího Štefla bylo zmíněno, že arsen v terapeutických dávkách (míněno v dobovém kontextu) přispívá k dilataci kapilár, což vede k zvětšení resorpční plochy v gastrointestinálním traktu. Také rovněž mírně dráždí játra, což přispívá ke zvýšenému ukládání rezervních živin v organismu. Autor doporučuje zvážit jeho podávání u mladých lidí s chatrnou tělesnou kondicí (u starších už význam jeho indikace klesal, vzhledem k "opotřebení" organismu). Nicméně ještě v první polovině 20. století byl součástí různých roborancií a tonik (léčivých přípravků posilující organismus). Ovšem samotný Fowlerův roztok, byť ještě nasazovaný v mnoha dalších nemocech, nebyl příliš úspěšný v léčbě rakoviny.

Anglický lékař Thomas Fowler (1736 - 801) pocházel ze Staffordu. Pro nás farmaceuty je zajímavé, že byl původně lékárník. Doporučoval přípravky s arsenem k léčbě zimnice, horečky a bolestí hlavy. Samotný známý roztok navrhl v roce 1786 jako náhradu za patentovaný lék,"tasteless ague drop" bez chuti. Od roku 1865 byl používán k léčbě leukémie. Počátkem 20. století byl nahrazen v této indikaci v léčivých přípravcích arsen anorganický organickým.

Vzhledem k dřívějším nasazování přípravků s arsenem u syfilis byl v roce 1910 patentován lék Salvarsan (byl používán také proti spavé nemoci neboli africké trypanozomiáze) obsahující arsen v organické podobě. Jeho vynálezcem byl slavný německý židovský lékař Paul Ehrlich (1854 - 1915), nositel Nobelovy ceny z roku 1908 za objevy v oblasti imunologie. Salvarsan byl první chemoterapeutikum na světě, předchůdce sulfonamidů a antibiotik. Představoval významný pokrok v léčbě pohlavních nemocí, ale bohužel měl nežádoucí účinky jako křeče, zvracení, v některých případech také smrt (v roce 1912 se objevila jeho "vylepšená" verze Neosalvarsan s mírnějšími nežádoucími účinky).

V průběhu druhé poloviny 20. století arsen z terapie postupně vymizel, a nakonec byl pro své výrazné nežádoucí účinky zakázán (kancerogenita, neurologické a hematologické poruchy atd.). Nicméně, jak se říká: „Nové je to staré, co bylo dokonale zapomenuto", se arsen znovu nedávno objevil v lécích na léčbu rakoviny. V USA byl lék obsahující arsen schválen pro osoby s akutní promyelocytární leukemií (APL), u nichž nemoc znovu propukla. Podávání tohoto léku u pacientů došlo k výraznému vymizení symptomů nemoci oproti těm, kteří lék neužívali.

Solutio Castellani sine fuchsino

Solutio Castellani ať už ve variantě s fuchsinem (organické barvivo s dezinfekčním účinkem) nebo bez něj, je dobře známý také současným lékárníkům. Používá se zevně jako antimykotikum, antiseptikum, adstringentní a antimikrobiální léčivá látka. Je složen z kyseliny borité, resorcinu a fenolu ve směsi purifikované vody a dále lihu a acetonu (plus zmíněný fuchsin - nebo bez něj). Je to čirá téměř bezbarvá, až slabě hnědožlutá nebo slabě červená tekutina fenolového zápachu (nebo výrazně červená s fuchsinem). Protože podle Českého lékopisu z roku 1997 obsahuje separanda (silně účinné látky) resorcinol a fenol, je určena pouze k výdeji na lékařský předpis. Lékaři tento roztok předepisují k léčbě dermatomykózy, gramnegativní bakteriální infekce nohou, ekzému nebo psoriázy.

Je pojmenován po svém autoru, italském bakteriologu a patologu Aldo Castellanim (1874 - 1971). Zjistil příčinu a přenos spavé nemoci (již zmíněné u Solutio Fowleri) a byl objevitelem spirochety z rodu Treponema, Treponemy pallidum, původce framboesie, kožního onemocnění bakteriálního původu. Celkově se věnoval bakteriologii a parazitologii v souvislosti kožními nemocemi. V roce 1903 byl jmenován bakteriologem tehdejší vlády britské korunní kolonie Cejlon (dnes Šrí Lanka) v hlavním městě Colombu. Zde pokračoval ve výzkumu na poli bakteriologie a identifikoval několik nových původců infekčních nemocí. V roce 1919 se přestěhoval do Londýna, kde se stal poradcem na ministerstvu penzí (Ministry of Pensions). Vyučoval původ a léčbu mykotických infekcí na London School of Hygiene and Tropical Medicine a založil si poradenskou praxi na Harley Street. Byl povýšen do šlechtického stavu v roce 1928 jako čestný KCMG (Řád svatého Michala a svatého Jiří, The Most Distinguished Order of Saint Michael and Saint George, britský rytířský řád, založený 1818). V roce 1959 založil Mezinárodní dermatologickou společnost (International Society of Dermatology), jejímž předsedou byl v letech 1960 až 1964. Byl také profesorem tropické medicíny na State University of Louisiana a také na Royal University of Rome. Následoval v roce 1946 poslední italskou královnu Marii José Belgickou do exilu v Portugalsku a jeho posledním působištěm byl Institut tropické medicíny v Lisabonu.